John Frank. Osobně

Vyrůstal jsem v policejní rodině. Oba rodiče byli policisté, a tak jsem byl odmalička vedený především k tomu, abych si jednou našel dobré a stabilní zaměstnání. Mít své jistoty, pevnou pracovní dobu a každý měsíc patnáctého výplatu na účtu. V takovém prostředí jsem vyrůstal a tento pohled na život se ve mně postupně zakořenil.

Už tehdy jsem ale někde uvnitř cítil, že to pravděpodobně nebude cesta pro mě. Když však člověk něco poslouchá celý život, přirozeně to ovlivní jeho rozhodování.

Po střední škole jsem proto nastoupil na Policejní akademii, kde jsem studoval kriminalistiku, trestní právo a psychologii. Při studiu jsem zároveň pracoval jako plavčík v aquaparku v Čestlicích. Tato práce mi poskytovala dostatek prostoru i k dokončení studia.

Po ukončení studia jsem ale udělal něco, co se od očekávané cesty výrazně lišilo. Skončil jsem v aquaparku a úplně naslepo odletěl do australského Sydney, kde jsem strávil jeden rok.

V Austrálii jsem si vyzkoušel nejrůznější druhy práce. Uklízel jsem kanceláře, myl okna a výlohy v centru Sydney a zkusil jsem si také drobné podnikání jako hodinový manžel. Byla to obrovská životní zkušenost. Právě tam jsem si začal uvědomovat, že člověk nemusí celý život následovat jen cestu, kterou mu naplánoval někdo jiný.

A právě v Sydney jsem se poprvé blíže setkal s prací realitního makléře. Vnímal jsem, že tam má tato profese úplně jiné postavení, než jaké jsem do té doby znal. Makléři byli respektovanými profesionály, dobře vydělávali a ve společnosti měli určitou prestiž.

Když jsem si v Austrálii splnil své osobní cíle, vrátil jsem se zpátky do Česka. Začal jsem přemýšlet, co budu dělat dál a čím se budu živit. Přestože mě australští makléři tolik zaujali, reality mě v tu chvíli vůbec nenapadly.

Místo toho jsem dostal příležitost nastoupit k policii, a to rovnou na útvar kriminální policie. Moji rodiče z toho samozřejmě měli velkou radost. Svým způsobem mě k této profesi směřovali celý život a najednou všechno vypadalo přesně tak, jak si představovali.

Když už jsem k policii nastoupil, rozhodl jsem se, že tomu dám všechno. Nechtěl jsem zůstat někde na půli cesty. Mým cílem bylo dostat se na úplný profesní vrchol a tím byl některý z elitních útvarů s celostátní, případně mezinárodní působností. Lákala mě oblast organizovaného zločinu, terorismu nebo práce Národní protidrogové centrály.

Ani ne za deset let se mi to podařilo. Dostal jsem se na prestižní útvar zaměřený na boj proti terorismu a extremismu. Dosáhl jsem cíle, který jsem si na začátku své policejní kariéry stanovil. Výš už jsem se ve své představě dostat nemohl.

Člověk by očekával, že právě v takové chvíli přijde pocit vítězství a naplnění. U mě se ale stal pravý opak.

Postupně jsem si začal uvědomovat, že to není moje cesta. Přestože jsem se poměrně rychle dostal na prestižní útvar s mezinárodní působností, samotná práce mě jako člověka nenaplňovala. Nejvíc mi vadil způsob života, který je se zaměstnáním spojený.

Stále jsem byl zaměstnanec, který musí poslouchat rozkazy a řídit se rozhodnutími lidí nad sebou. Nemohl jsem si svobodně určovat, co budu dělat a jak bude vypadat můj den. Nemohl jsem jednoduše žít podle své vlastní vůle. Musel jsem čekat, až mě někdo pustí z práce.

To bylo v naprostém rozporu s mým nastavením i s mottem, které jsem si přivezl z Austrálie a které se později stalo mou osobní značkou:

#delamsicochci

Tohle motto pro mě nikdy neznamenalo bezohlednost nebo život bez pravidel. Znamená pro mě možnost rozhodovat o svém životě, nést za svá rozhodnutí odpovědnost a věnovat svůj čas tomu, co považuji za důležité.

Postupně mi začalo být jasné, že takový život se s prací u policie – a vlastně ani s klasickým zaměstnáním – příliš neslučuje.

Souhrou několika okolností jsem se v hlavě znovu vrátil k myšlence realit. Začal jsem si o této práci zjišťovat úplně všechno. Studoval jsem, co práce realitního makléře obnáší, jak celý obor funguje a co je potřeba k tomu, aby v něm člověk uspěl. Nakonec jsem zavolal do realitní kanceláře RE/MAX Partner, na kterou jsem měl dobré reference.

Jakmile jsem se vnitřně ujistil, že je to správná cesta, dal jsem u policie výpověď.

Pro mé okolí to byl šok. Měl jsem vybudované dobré jméno, pracoval jsem na prestižním útvaru a před sebou zdánlivě jistou kariéru. Já jsem se ale rozhodl tuto jistotu opustit a vrhnout se do podnikání.

Velkou zásluhu na tomto rozhodnutí má také moje manželka. Sama podniká jako finanční poradkyně a společně jsme v realitách viděli příležitost vytvořit něco vlastního. Líbila se nám představa, že budeme oba pracovat způsobem, který vyhovuje nám, a že přitom dokážeme přirozeně propojit svět realit a financí.

Přesně to se dnes děje.

Vznikla mezi námi skvělá pracovní synergie. Já se starám o nemovitosti, manželka zajišťuje financování a zároveň mi předává nové obchodní příležitosti. Já zase mohu své klienty propojit s ní, když potřebují vyřešit hypotéku nebo jiné finanční služby. Postupně jsme tak vybudovali rodinný byznys, který funguje přesně tak, jak jsme si na začátku představovali.

Největším přínosem této změny ale nakonec nejsou peníze ani profesní úspěch.

Je jím čas.

Narodil se nám syn a já jsem v zaměstnání velmi těžce nesl, že s ním nemohu trávit tolik času, kolik bych chtěl. O mém dni rozhodovala pracovní doba, služba a potřeby zaměstnavatele. Nemohl jsem být se svou rodinou jednoduše tehdy, kdy jsem cítil, že tam být potřebuji.

Od chvíle, kdy jsem vstoupil do realit, se to úplně změnilo. Konečně si mohu svůj čas organizovat podle sebe. Mohu budovat vlastní podnikání, spolupracovat se svou ženou, dělat práci, ve které vidím smysl, a především být přítomným tátou svému synovi.

Celý život jsem byl vedený k tomu, abych hledal jistotu. Nakonec jsem ale zjistil, že skutečná jistota pro mě nespočívá v pravidelné výplatě ani v prestižním zaměstnání.

Spočívá ve svobodě rozhodovat o vlastním životě.

A právě tu jsem našel v realitách.

A tak konečně můžu říct, že naplnuju svoje motto #delamsicochci.